Ráda bych vám vyprávěla o velikonočním setkání, které jsem prožila před dvěma lety v jednom starém kostelíku v jižní Anglii. O setkání, které vlastně změnilo můj život. O setkání, které můžeme prožívat všichni znovu a znovu, o Velikonocích zvlášť.
Toho jara jsem žila se svojí rodinou v anglickém Southamptonu. Byla jsem nevěřící, ale křesťanství mě něčím oslovovalo natolik, že jsem se příležitostně účastnila nedělních shromáždění v místním anglikánském kostele. Znala jsem základní příběhy o Ježíši Kristu, ale o podstatě víry křesťanů jsem, upřímně řečeno, nevěděla nic. Dozvědět se a pochopit jsem ale chtěla. Nadšeně jsem proto uvítala příležitost „projít si“ velikonoční labyrint, v nějž se na poslední týden před velikonočními svátky celý kostel proměnil.
Když jsem se do kostelíka vypravila, začínalo se smrákat. A já netušila, že až půjdu domů, bude již hluboká noc. Šipky mě dovedly k zastrčenému bočnímu vchodu, kde mě mile přivítali dobrovolníci z kostela, a decentně, jak to dokáží snad jenom Angličané, mi naznačili, že by pro mě bylo lepší, kdybych se zula a absolvovala labyrint bosky. Jasně si vybavuji to zděšení v mé mysli: Cože? Chodit po té ledové kamenné podlaze bosa?! Musí to být?
Ach, jak se nám občas zatraceně nechce vzdát se svých zažitých slupek a dovolit tím novému, dobrému, ze své podstaty však jemnému a neagresivnímu, aby se to mohlo dostat až k nám! Nevtíravé pohledy mne naštěstí stále pozorovaly, a tak jsem neodolala a boty i teplé ponožky odevzdala. Když na to dnes vzpomínám, musím se usmívat, protože si nevybavuji jediný okamžik, kdy by mě ten večer nohy zábly. Zato však řadu milých pocitů a informací, které během celé poutě má chodidla posílala vysoko se nesoucímu mozku.
Nastoupila jsem tedy na svou pouť. Nejprve bylo potřeba trochu mě naladit na to, co má přijít. Tohto úkolu se zhostilo dech beroucí video o krásách naší planety, o bohatosti a nádheře tvorů na ní žijících, doprovázené písní o moudrém všemocném stvořiteli. Doslova zírám na tu záplavu krásy a snad poprvé ve svém životě zapochybuji, jestli je toto všechno opravdu pouhým důsledkem neřízené evoluce. To již ale konečně vcházím do hlavní lodě kostela, která se k mému úžasu s pomocí velkých plachet a jistě usilovné práce mnoha lidí proměnila v zcela nový prostor, ve skutečný labyrint, ve kterém není vidět dále než na dvě, tři stanoviště dopředu. Na to nejbližší procházím po palmových listech. Kolem mne jsou samé květy, nádhera. Jak mile ty palmové listy pod chodidly šustí! Tuším, že má duše je připravena přijmout poselství velikonočních událostí…
Začínáme poměrně prozaicky. Dostávám k dispozici dnešní noviny. Se zájmem je otevírám. Chápejte, celý den se starám o jedno malé dítě, mé dny se tudíž točí kolem plenek, kaší a houpaček v parku. Kdepak bych já normálně našla čas na čtení novin! Listuji prvními stránkami, prohlížím fotografie, titulky… Ach ne! Mé ruce bezděky tahají za vlasy. Zemětřesení,války, povodně, únosy… Tolik lidí na tomto světě trpí a já do svého samolibého života matky nenechávám dojít ani potuchu o tom všem, protože jsem přeci příliš zaměstnaná sháněním přesnídávek a slušivých oblečků pro svoje dítě! Ach, jak stydno je mi, a i když jsem nevěřící, šeptám: „Pane, prosím, pomoz jim.“
Je čas jít dál. Čeká mě židle, lavor, džbán s vodou, ručníky. Poslušna pokynů liji trochu vody na svá bosá chodidla. Mám si představovat, že je to Pán Ježíš, kdo pro mě tuto službu koná. Já ale Pána Ježíše neznám, a tak si představuji alespoň svého manžela, svou maminku. A noha se mi podvědomě cuká, nechce se nechat hýčkat dokonce ani od blízkého člověka. Jak moc jsem jen nechala své srdce zatvrdit, jak sama, hrdě, se snažím na tomto světě stát!
Jdu dál. Sedím na balíku slámy a se zatajeným dechem poslouchám z magnetofonu několik hrubých a jeden vystrašený hlas: „Že ty jsi také jeden z nich!“ „Nejsem…“ „Nejsem…“ „Nejsem…“ Stéblo slámy si v kapse odnáším jako připomínku toho, že i my můžeme někdy selhat a přesto být s Boží pomocí v životě ještě platní.
V samém srdci kostela přicházím k obrovskému dřevěnému kříži, nakterý jsou velkými hřeby přibity malé bílé papírky. A dostávám úkol: Napiš na papírek hříchy, které chceš odevzdat Ježíši Kristu, a přitluč je hřebem na kříž. Jasně si uvědomuji tu lehkost a snad i pousmání ve tváři, s nimiž jsem brala do ruky papírek a tužku: „Co já tam jen napíšu? Vždyť žiji slušně, spořádaně, dokonce i na manžela a syna jsem snad byla v poslední době hodná…“ A pak najednou ta jasná, až oslepující záře v mé hlavě: „Celý tvůj dosavadní život byl hřích, protože jsi ho nežila ve světle!“ Notnou chvíli jen stojím a nechápavě se dívám na obrovský kříž. A pak nejistou rukou odevzdávám svůj hřích papírku. Přitlouct jej na kříž překvapivě nevyvolává bolest v pažích, ale chvění v srdci.
Další putování mě vede ke stolku s velkou skleněnou nádobou plnou vody a miskou skleněných kamínků. Mám si vzpomenout, kdo mi kdy ublížil, a spolu s kamínky tato zranění nechat klesnout ke dnu, odpustit. Už si nepamatuji, na jaké křivdy jsem myslela. Větší dojem ve mně zanechala hromádka kamínků odložených na kraji stolu těmi, kteří odpustit nedokázali. Je dobré vědět, že i pro křesťana je to někdy těžké. Že i s odpuštěním někdy musí znovu a znovu prosit Boha o pomoc.
Na posledním stanovišti labyrintu mě čeká nízký dřevěný stůl, ošatka s chlebem, sklenka s vínem. Mám pozvat samotného Pána Ježíše, aby se mnou usedl ke stolu, a položit mu otázku. Tak to tedy zkouším: „Pane, prosím, přijď.“ Pocit, jak si mužská postava sedá vedle mne, je dost možná výplodem mé fantazie. Přesto pokládám otázku – a vůbec netuším, proč se ptám zrovna na to, co mám dělat, abych se nebála být sama v noci venku. (Bojím se totiž za tmy strašně moc.) A vzápětí přichází odpověď: „Proč se necháváš spoutat strachem o sebe? Nebylo by daleko horší, kdyby chtěl někdo ublížit tvým blízkým a tys jim nemohla pomoct?“ Je to zvláštní, snad bych se měla začít bát o své blízké, ale asi ta naléhavá laskavost hlasu v mé hlavě způsobuje, že se v mém srdci místo nového strachu rozlévá jen pokoj a mír. Klopím oči, usvědčená ze svého obrovského sobectví a sebestřednosti. Ale přesto je mi dobře. Přesto se cítím milována.
Toho večera jsem poprvé ulomila ze sdíleného chleba, který je více než pokrmem. Poprvé se napila trpkého vína, které je více než nápojem. V mém srdci se něco změnilo.
_____________________________
Autor: Kateřina Ostatnická
Prevzaté z časopisu Brána 04/2011
(http://www.i-brana.cz/)
[fb_button]